Než se dozvíte nějakou tu příhodu, co jsem zažila na vlastní kůži, povím Vám jednu z příhod, které jsem slýchávala o milované Šimle nejraději..
Stalo se to při plužkování brambor. Strýc Martin s mojí mámou byli pluhem kopčit brambory, Šimla tahala ochotně a spolehlivě, práce jim šla všem od ruky. Jen ta její kopyta jako talíře sem tam nějakou tu bramboru pošlapala. Strýc tomu nebyl rád, protože občas jejich práci kontroloval přísný děda, dalo se čekat, že půjde zkontrolovat i kopčení hned, jak ho dodělají a tak jak už byl za celý den unavený, pozapomněl, že Šimlu u nich ještě nikdy nikdo bičem v řádku neusměrnil a že mu máma říkala, že na Šimlu se musí s bičem opatrně, že ji dříve asi někdo hodně ubližoval.
Šimla přišlápla bramboru, strýc nad ní zamával bičem, Šimla se ohnala a už začala mela. Točila se kolem dokola, strýc měl hned plůžek nad svojí hlavou a pod kopyty milé kobyly mizely řádky brambor v kruhu širokém jako celé pole.
Máma honem začala na Šimlu volat, uklidňovat ji svým hlasem, ta naštěstí po chvíli v řádění ustala a k mámě i s plužkem přiběhla na kraj pole, kde chystala mamka trávu jako večerní krmení pro dobytek doma.
Strýc stál jako opařený pozorujíc tu spoušť, co jedno opomenutí způsobilo a bylo jasné, že děda za takovou práci děkovat oběma rozhodně nebude.
Šimla už v klidu na úvrati žrala trávu, mamka mezi tím plužek vypřáhla, dali ho se strýcem na vůz, naložili krmení a se strachem, co na to řekne děda, až to zjistí, se rozjeli k domovu. Už se pomalu smrákalo, padla první rosa..
Aby Šimle ulehčili, fůra byla veliká, tak šli oba podél vozu. Strýc Martin držel opraty, máma sem tam přes nějaký hrbek vyrovnávala trochu fůru, šla v zadní třetině vozu, pod naloženou fůrou, najížděli už pomalu z pole na cestu, když v tom najednou vůz najel jedním kolem na velký kámen, který v šeru oba přehlédli no a co čert nechtěl, fůra se převrátila.
Mamka najednou nevěděla, kde pořádně je, všude byla tma, jen z dálky slyšela, jak Martin zoufale volá: „Žofko, no tak Žofi, kde jsi, prosím ozvi se!“ Volala, ale Martin neslyšel. Chtěla vylézt sama, nešlo to, něco ji tlačilo na temeni do hlavy. Slyšela pořád Martina chodit kolem, ale nic neviděla. Zoufalý Martin se snažil pobízet Šimlu, aby popotáhla, fůra trávy by se roztáhla po mezi a on doufal, že pak mámu v té fůře snáz najde. Jenomže Šimlu jakoby někdo snad uhranul, stála jako zkamenělá, ani bičem mávat nepomáhalo..
Martin tedy začal rukama rychle prohrabovat trávu, vidle byly zasypané někde dole.. Šimla ho s otočenou hlavou směrem k fůře pozorovala.
V tom v trávě nahmatal rukověť plužku, chytil za ni, Šimla nervozně zaržála, jako by říkala, pozor, dávej pozor..
Strýc rukověť prudce zdvihl a v tom uviděl mámu, měla hlavu mezi radličkami plužku, kdyby Šimla poslechla a popotáhla vůz tak jak on chtěl, mámě by plužek určitě pořezal krk, možná i uřízl hlavu..
Šimla jen co uviděla mámin obličej spokojeně zařehtala a pustila se do uždibování trávy, pořád jako přikovaná k jednomu místu. Na napnutých pobočkách držela vůz a ani o centimetr s ním nepohnula.
Až strýc mámu opatrně vyprostil, objal Šimlu kolem krku a oba jí děkovali, že mámě život zachránila.
Mamka pro ni měla v kapse vždy nějaký kousek tvrdého chlebíku na mlsání, tak Šimlička hned odměnu dostala. Potom všechno s Martinem na vůz naložili a spěchali k domovu.
Už se setmělo, domů přijeli v noci. Děda čekal ve vratech a s pochvalou je nepřivítal. V chlívě bučely hlady krávy, babička byla v kuchyni strachy pobledlá, oběma totiž bylo jasné, že když děcka z pole nejedou, muselo se něco přihodit.
Až všechno poklidili, došlo na vyptávání, co že je to tolik zdrželo.
Lhaní se v naší rodině nikdy nepěstovalo, tak museli s pravdou ven. Babička k sobě jen mámu tiskla a hrozně plakala, strachy i štěstím zároveň a děda? Ten tentokrát ani nenadával kvůli pošlapaným bramborám, mlčky se zvedl, Martina po rameni poplácal, babičku pohladil a šel do stáje.
Všichni šli honem za ním, báli se, aby Šimla za ty brambory přece jen něco neslízla, ale děda vzal ošatku, nabral ovsa a Šimle na přídavek nasypal do žlabu. Popácal ji po krku se slovy:“ Ty naša hodná! Děkuju Ti“
Den skončil, dobytek byl nakrmený, Šimla vypucovaná, zaopatřená.., byla vlahá klidná mírová noc. Mlčky se vrátili společně do kuchyně.
Babička se na dědu usmívala a máma s Martinem poprvé v životě viděli svého tatínka někomu takto poděkovat. Bič od té doby zůstával opřený u dveří maštale, ani máma, ani Martin si ho na práci se Šimlou už nebrávali.
krásný příběh, úplně na mě dýchly časy už dávno minulé. Těším se na další příspěvek:)
Děkuji.. Jsem ráda, že se Vám mé vzpomínání líbí, staré časy je dobré připomenout, vždyť mládí je často tak i krásnou minulostí nedotčené a to je velká škoda..
Krásný příběh, úplně mě rozbulel, jaký jsou koníci šikovní a lidem už tisíce let pomáhají a ti se jim často pěkně neodvěčí. A tohle mě u koní vlastně nejvíc zajímá, jejich emoční a sociální inteligence.