Před časem jsem slíbila naší Kristýnce P., že opět napíši nějaké to „vzpomínání“, tož tady je tentokráte dlouho slibované něco málo pro Kristýnku ( a nejenom pro ni )..
Milovaná Šimla pracovala na hospodářství neúnavně, s mojí maminkou se zžila dokonale, maminka říkávala, že stačilo zvednout obočí a Šimla věděla, že dělá co nemá a naopak, když měla máma radost z toho, jak jim práce jde a na Šimlu se usmívala, Šimla někdy začala pohazovat hlavou, pořechtávat, zkrátka smály se pak spolu..
Léto uteklo jak voda, přišel jejich první společný podzim. Děda se opět těžce roznemohl a tíha sklizně dolehla na Martina a moji mámu. Zrovna jak z udělání, když se měla sklízet řepa na poli v trati Kucheňky, což byla polní trať hodně od domu vzdálená. Nachystali tedy na poli hromádky na svážení, naložili fůru a druhý den, že dovezou další fůry řepy. Ale co čert nechtěl, při podzimních pracech pár koním popadaly podkovy, tak Martina odvolal z hospodářství do kovárny pan kovář Panáček.
Peníze na léky byly potřeba, Martin tedy práci v kovárně nemohl vlastně ani odmítnout.
Ráno ještě nebyl hotový a do Kucheněk se muselo vzhledem k vzdálenosti vyjíždět ještě pomalu za tmy. Tak máma se Šimlou vyjely. Ze vrat je vyprovodil děda se slovy ať je máma hlavně na Šimlu opatrná.
Po první fůře, kterou přivezla, děda trošku mručel, ale nahlas nic moc neřekl, hodně všichni i s babičkou pospíchali řepu u sklípku složit, aby máma mohla točit ještě další fůru do tmy domů.
Když dorazila máma se Šimlou na pole, už bylo dosti pozdní odpoledne, honem honem tedy naházela fůru, na poli však zbývala poslední hromádka, máma se rozmýšlela, jestli naložit nebo nechat na poli, bylo dosti deštivo, kdyby se rozpršelo, řepu by už asi domů nedostali.. Nakonec naložila i poslední hromádku a vyjely se Šimlou k domovu.
Blížil se kvapem večerní soumrak, pospíchaly jak jenom mohly.. Mrholilo a měly před sebou dlouhou nelehkou cestu. Tehdy se do Kucheněk jezdilo přes Přední jamu a přes Zadní jamu. Přední jamou vedla mírněji stoupající cesta, zato Zadní jama, to byl i za sucha těžký úsek. Cesta byla do poměrně velkého kopce, dosti i strmá. A hlavně.. byla to jílovice jako vyšitá, jamy totiž vznikly při těžbě cihlářské hlíny, takže za deště velmi, opravdu velmi těžce sjízdný terén.
Tehdy naši měli klasický žebřiňák s ráfovými koly, ta se do jílovité rozmoklé cesty zařezávala hodně, hodně hluboko. Máma šla podél vozu spolu se Šimlou, chvílemi potlačila i kolo, když začalo trochu prokluzovat. Cestou je míjeli ostatní hospodáři, dívali se na fůru, pokyvovali hlavami a říkali:“ Žofko, Žofko, pozor v Zadní jamě, dost sis naložila!“
Tma už byla na spadnutí, když vjely do Zadní jamy, máma věděla, že už je všichni předjeli, že jsou na cestě samy. Šimla táhla statečně, prsa opřená do chomoutu, hlavu nachýlenou kupředu zabírala ze všech sil.. Když v tom se to stalo! Šimla uklouzla a klekla na předek. Vůz, který držela ji začal pomalounku stahovat zpátky dolů. Máma se vyděsila, bála se, že má Šimla polámané nohy, rychle ji jak jen to šlo prohmatala.. Šimla ji svýma velkýma očima pozorovala, poržávala potichounku a ležela klidně.
Máma zkusila vypřáhnout, ale nešlo to, zoufale se pokoušela vůz něčím ze zadu založit, našla v příkopě nějaký kámen, tak zapřela alespoň jedno zadní kolo, jenomže to nepomohlo, vůz kámen pomaloučku začal přejíždět. Běžela tedy honem k Šimle dopředu, vzala ji za chomout a volala na ni, Šimla zkusila vstát, ale nepodařilo se jí to.
Mamka už propadala beznaději, když v tom si vzpomněla, že pro svoji milovanou Šimličku v neděli od snídaně schovala kostičku cukru. Ten Šimla milovala. Zalovila honem v kapse, cukřík dala Šimle a začala ji znovu povzbuzovat, aby vstala.
Šimla zvedla hlavu, zaržála, zapřela se, na druhý pokus narovnala přední nohy a vstala. Máma zůstala u její hlavy, opratě omotané na voze, pořád na ni mluvila a prosila ji, aby táhla. Vůz se na několikáté zabrání konečně z bahna odlepil a kola se smykem dostala na pevnější půdu.
Máma neustále Šimlu poplácávala po krku, hladila jí líce a také pomáhala táhnout za poboček. Šimla to dokázala. Vytáhla fůru ze Zadní jamy. Nahoře se na chvilinku zastavily, vydechly si trošinku a pomalounku se vydaly spolu k domovu. Ve vratech už je čekal děda.
Podíval se na fůru, potom na Šimlu a nakonec na mámu. Nic neřekl, chytl bič a švihl mamku po zádech. Ta se jen přikrčila a čekala další ránu, když v tom se Šimla vzepjala i v postroji, mohutně zaržála, vzpřímená se stočila, zuby vycenila, kopytem máchla..
Byl to mžik, máma jen v údivu zírala, co se to vlastně stalo, děda stál jako solný sloup, jeho čepice se válela v prachu na zemi pod kopyty Šimličky, bič byl zlomený na dva kusy a Šimla si hlavu otírala o mámina záda.
Jak se oba po chvíli vzpamatovali, odkšírovali spolu Šimlu, zavedli ji do chlíva, složili mlčky fůru řepy do sklepa a šli za babičkou do kuchyně. Ta stála u plotny a utírala pokradmu do zástěry slzy. Všechno viděla oknem a i když věděla, že svým způsobem měl děda pravdu, že máma hodně přeložila fůru, bylo jí mamky moc líto, protože v tom, co se tehdy na dvoře odehrálo, vystoupila na povrch ta tvrdost selského způsobu života, kdy pro přežití kůň byl víc, než znamenala dcera.
Až po nějakém čase děda mámě řekl, že byl rád, že se oběma nic nestalo, protože hospodáři, kteří mámu předjížděli a jeli kolem našeho mu řekli, že jestli máma Zadní jamu vyjede, tak že má nejlepší kobylu v dědině a statečnou dceru k tomu.
No a já vím, že moje máma byla ta nejúžasnější máma na světě, protože mi tu moudrost rodinných příběhů dokázala předat a spolu s nimi i lásku k mému dědovi, kterého já jsem už nepoznala..