Láska mateřská..

Dnes, 16.6.2017, v 1:11 hod. začínám vyprávět ten kouzelný příběh na jehož počátku stály vedle sebe Láska a Smrt..

Je klidná tichá noc, z ohrad se pod hvězdami ozývá mezi cvrkotem cvrčků i hlasité chrápání. To někdo z tříleťáků usnul spánkem spravedlivých po dlouhém slunečném dni..

Nad lesem vychází právě obrovitánský žlutý pan Měsíc, aby se podíval na dva nové kluky, kteří dnes se svými mamkami poprvé okusili, jak duní zem pod kopyty stád.

Ten pocit, když se valí krajinou stádo koní, když hřívy vlají, koně frkají a pořehtávají, točí se po pastvině dokola jako vítr v korunách stromů, země se třese.. ten zažívali spolu s námi tito malí princové dnes v podvečer poprvé.

Náš Černobílý svět přijal do své náruče bělouše i vraníka stejně ochotně, jako všechny ostatní, kteří se u nás ocitli.., buď tím, že jsme si je zakoupili,  nebo tím, že se u nás narodili.

Tak k nám kdysi přijela Capriolina II, nar. 15.2.1992 v hřebčíně ve Slatiňanech, aby se jí u nás narodila překrásná princezna, za jedné tiché klidné noci, v ohradě pod hvězdami, tam, kde stály vedle sebe Láska i Smrt.

Den, který této noci předcházel, nebyl ničím zvláštní, nic neobvyklého se nestalo. Jako každý jiný u nás na hřebčíně. Jako obvykle jsme večer se synem Radoslavem ukončili krmení, Rado obešel koně, zkontroloval březí matky, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl v nejbližších hodinách proběhnout u některé čekatelky porod, tak jsme se v klidu odebrali do domu, abychom si na pár hodin odpočinuli, než zase přijde nový den..

Noci jsou v pozdním jaru tak kratinké, než položíte hlavu na polštář, už svítá a Slunce volá, že je krásné ráno a paní Práce dupe za dveřmi, neboť ta nikdy nespí a únavu nezná.

Ráno zalité sluncem, v trávě se třpytila rosa, obloha byla blankytná a jako vymetená.. překrásné ráno, kdyby nepřiběhl Rado, že musíme rychle volat doktora, že Kapča porodila hříbě, ale není to v pořádku.

Běžela jsem k ohradě a za mnou moji chlapi, náš taťka s mobilem na uchu a Rado s potřebami k porodu..

V ohradě stála Kapča a u ní překrásné hříbě. Říkala jsem si: „Co není v pořádku, vždyť obě stojí, hříbě pěkně hledá, už skoro pije, jsou v klidu…, co proboha není v pořádku???“

A v tom jsem tu hrůzu uviděla. Capriolina měla vyhřezlou dělohu a tolik, že bylo zřejmé, že ani operace nepomůže.

Ostatní matky stály opodál, některá hříbata ještě spala a naše Kapča se na mě dívala těma svýma mandlovýma očima, bolestí přivírala své dlouhé bílé řasy, olizovala hříbátku hřbet  a jako vzorná máma ho povzbuzovala k pití.

Postavila se bokem, abychom k hříběti mohli.., byla to holčička, překrásná princezna, Kapinka..

Capriolina nám dovolila malou ošetřit, potom poodešla, vybrala si místo v blízkosti ostatních matek a lehla si. Malinká Kapinka poskakovala vesele kolem ní. Kapča na ni pořehtávala a otáčela po ní hlavu.

To už mi tekly slzy proudem.

Chtěla jsem odbíhající Kapinku trošku přistrčit k její mamince, ale jak jsem k ní udělala pár kroků, měla snahu se zdvíhat na nohy, což jí působilo velikou bolest. Tak jsem ustoupila.. Po chvíli jsem chtěla raději odejít, aby měla Capriolina klid, než přijede pan doktor, aby vyřkl to, co jsme všichni už tušili, ale jak jsem se vzdálila o pár metrů dál než Kapča chtěla, hned zvedla hlavu a volala mě zpátky.

Seděla jsem tedy kousek od ohrady, mluvila na ni zdálky, když na mě zavolala a pozorovala, co Capriolina vlastně dělá. Malá Kapinka se procházela kolem, chodila jí k hlavě, povídaly si spolu, dotýkaly se nozdrami a pysky, malá si otírala hlavu o její krk a najednou se to stalo..

Kapinka si poklekla, Capriolina přizvedla a odklonila svoji nohu tak, aby malá mohla k vemínku a malá pila a pila..

Můj muž se konečně dovolal panu doktorovi, bohužel byl u případu, ale slíbil, že tak do hodiny se pokusí přijet. Řešil u někoho vážnou koliku. Popsali jsme mu telefonicky momentální stav matky a hříběte, řekl nám, ať se snažíme vše vydržet, aby malá pila co nejdelší dobu..

Hodiny ubíhaly neúprosně, začalo pálit slunce.

Opět jsme volali pana doktora.., ještě byl u koliky..

Chtěla jsem zanést Capriolině alespoň vodu, ale nešlo to, hned šla na nohy, jak jsem se pokusila vejít do ohrady.

Jen na mě vždycky zařehtala, jako by říkala: „Zůstaň tam kde jsi, však si jí ještě užiješ, teď ji nech jenom mě, já ji musím naučit to nejdůležitější a nemám už moc času..!“ A malá Kapinka se činila. Pila jako duha, polehávala vedle svojí mamky, mazlila se s ní, sem tam se trošku prošla, ale jenom tak, aby ji máma viděla.

Capriolině síly ubývaly, hlavu už nezvedala, když malá popoběhla, jen zařehtala a malá okamžitě přiběhla zpět, cucla si mlíčka a zůstala poblíž..

Seděla jsem po celou dobu v trávě opodál.. Kapi jen tichounce zaržála směrem ke mně, když přišla Smrt a vzala nám ji k sobě, byla jsem tam. Já, dvounohá máma, která neví co bude dál..

Už jsem se mohla přiblížit. Nikdo už nevstával.. jen malá Kapinka se tulila ke svojí teplé čtyřnohé mámě a svýma nádhernýma očima pozorovala tu svoji novou dvounohou. Myslela jsem, že vstane a odběhne pryč, že bude plachá, ale ani nevstala, jen se tak vážně dívala, co že jí to mokrého pořád dokola padá do jejího černého kudrnatého hříběcího kožíšku..

Najednou vyskočila, přitočila se k vemínku a pila.

Srdce se mi zastavilo, udiveně jsem jenom zírala..

Mezi tím náš taťka zavolal panu doktorovi, že už k nám nemusí spěchat a obvolával prodejny i známé, aby sehnal sušené mlíčko pro naši princeznu Kapinku. Bylo k mání naštěstí v Brně, tak sedl do auta a ujížděl pro ně.

S Radem jsme znovu volali panu doktorovi, co máme dělat, že hříbě pořád pije od matky, která už odešla. Pan doktor nás ubezpečil, že se nic malé nestane, jen ať ji necháme co nejdéle to půjde.

Ostatní matky věděly co se stalo, přišly se podívat za malou Kapinkou, neodešly se pást, jakoby pořád vyčkávaly..

Blížilo se poledne, nastal čas odvézt Capriolinu z ohrady. Tento přesmutný úkol bylo třeba splnit. Matky s hříbaty stály blízko brány, když jsme Kapču odváželi, Kapinka popoběhla za traktorem, ale vrátila se zpět na prázdné místo..

Když jsem se s Capriolinou loučila za ohradou, všimla jsem si, že má nalité vemínko, zkusila jsem, jestli půjde dojit..

Šlo to.. Opět jsme volali panu doktorovi, ještě jsme nikdy nic podobného nezažívali, nevěděla jsem, jestli malá může pít mléko od matky, která je již několik hodin po smrti.. Prý ano.

A tak jsem brečíc nad naší Kapčou nadojila tolik mlíčka, že malé vydrželo až do pěti odpoledne. Bylo to jako zázrak.

Mezi tím se další zázrak stal v ohradě. Malou si k sobě přivlastnila Madrina, kobyla ten rok bez hříběte, v počátku březosti.. K našemu úžasu pustila malou Kapinku k vemínku a zdálo se, že malá pije. Nechtěli jsme tomu s Radem věřit, když malá vytáhla hlavu, zkusila jsem vemínko pomačkat a opravdu, bylo tam mlíčko.

Jásali jsme nad tím zázrakem. Ovšem naše radost byla předčasná. Tak jak se mlíčko objevilo, tak se i ztratilo..

Mezi tím se ale odehrávalo před našima očima další dějství.. Mabela, která měla ten rok hřebečka, nechala malou napít… v ohradě mezi ostatními.. Domnívali jsme se, že se snad spletla, ale když se vše opakovalo ještě dvakrát, opět jsme zajásali.

Po celou dobu však u malé stála i Madrina, k ní se malá tulila.

Vzali jsme s Radem z ohrady do volné stáje tedy dvě matky… Madrinu a Mabelu. Mabela ve stáji dala ještě jedenkrát malé napít, bohužel víc už pro ni udělat nechtěla. Madrina znovu mlíko nevyrobila, přesto malou neopustila, byla jí stále nablízku.

Nezbylo než dát Kapince mlíčko z dětské lahve, jak dopila svoje vlastní, tak jsme namíchali sušené a začalo pravé flaškování s mámou dvounohou.

Pomalu se den nachýlil ke svému konci, Mabela už byla zpět se svým hošíkem v ohradě na pastvině, Madrina usínala v rohu stáje, od Kapinky vždy poodešla. Malá tak zústala v druhém rohu osamělá.

Nezbylo než zastoupit Capriolinu i v tomto.. tak jsem si lehla na zem do rohu, malá si ihned lehla vedle mě, hlavu si na chvíli opřela o můj bok a únavou usnula.. Spánek jsme jen pitím z lahviček přerušovaly.. Byla to naše první společná noc.

Od té doby již uplynulo hodně krásných nocí a dnů, kdy se naše malá Kapinka procházela ve svém stádě volná, svobodá po pastvinách, přišly dny, kdy ji Rado učil běhat, poněvadž teta Madrina zrovínka měla období léčení rakoviny kopyta a běhat nemohla no a já, máma člověčí jsem jí nestačila..

Překonali jsme společnou péčí o ni i její vážné onemocnění, kterým si prošla téměř  ve svých dvou letech.

Žádné vyšetření neprokázalo, že by jí něco bylo, avšak přesto zjevně strádala a zdálo se, že nám přes veškerou lékařskou snahu odejde..

Kapinka je však opravdu velká bojovnice. S pomocí svých čtyřnohých i dvounohých přátel je tu s námi, sice menšího vzrůstu, o to více roztomilá.. vstřícná a milující..

Je tomu tak, poněvadž v den jejího narození s ní byla i Láska, ta Láska, která nezná hranic, ta, kterou nezastaví ani Smrt… , ta Láska, která je s námi všemi až do konce našich dní, tou Láskou s velkým „L“ je totiž Láska mateřská, která nás neopouští, byť stojí často v pozadí.

Kapinka, nebo-li Cappa-15, slaví dnes, 16.6.2017 , svoje 5-té narozeniny a já, její dvounohá máma, jí přeji za nás všechny do dalších let hodně, hodně štěstí i zdraví!

Láska mateřská ať nás všechny provází na našich cestách necestách neochvějně!  😎