Láska je v genech???

Poválečná léta tak jako pro mnoho jiných, tak i pro moji maminku přinesla velké změny..

Jak již jsem zmínila dříve, její život převrátilo naruby založení zemědělského družstva v Dambořicích.

Hospodaření na vlastním ne zcela dobrovolně skončilo, kmotřiček musel nastoupit do fabriky, kmotřička do družstva, do rostlinné výroby, Šimlu i krávy odvedli do „společné“ stáje odkud Šimla brzy zmizela neznámo kam..

Svobodná sestra, co měla v hospodářství pomáhat, tam byla najednou zbytečná. Práci ve fabrice, kterou jí „nabízeli“ si nedovedla představit, a tak se tehdy rozhodla, na doporučení tehdejšího evangelického pana faráře v Dambořicích, nastoupit do „domova v Myslibořicích“, což byl dle terminologie mého dětství tzv. DDM – Domov důchodců Mysllibořice. Dnes by o tomto místě pravděpodobně bylo psáno jako o komunitě, neboť tehdy k Domovu patřila ještě pole, hospodářství se zvířectvem ( sice bez koní, ale přece jen něco:-)..), vlastní sad, zeleninová zahrada se skleníky, kus lesa.. Prostě takový opravdový domov pro ty, kteří již nemohou být zcela sami, uvědomují si, že síly pomalu odcházejí a čas, že je neúprosný hráč též v jejich životě, ale čekání na svoji poslední chvíli na tomto světě nechtějí strávit nečinně, odevzdaně čekajíc, co přijde.. Tam tedy v roce 1958 moje maminka z milovaných Dambořic odjela, aby prožila zbytek života při pomáhání potřebným, v prostředí, které se jí stane domovem do konce i jejích dní.

Tak si to představovala, ovšem jak se říkává: „Člověk míní a Pán Bůh mění!“

V roce 1959 se v Myslibořicích provdala za mého tatínka a za dva roky jsem k úžasu všech přišla na svět já, dítko, které do svých krásných sedmnácti bude vyrůstat v prostředí plném lásky, jenže  od samých „cizích“dědečků a babiček, v areálu loveckého zámku, lítat po parku společně se třemi téměř stejně starými  dětmi pana zahradníka Jiřího S., jejichž byt se nacházel nad naším skromným jednopokojovým bytíkem bez kuchyně.., avšak to už je jiný příběh:-).

Vraťme se zpět k našemu společnému přemítání, kde že se ta neodbytná přitažlivost ke koním vzala..

Jen Pán Bůh už tehdy totiž věděl, že mi dal lásku ke koním do vínku a moje geny byly touto informací poctěny..

Z vyprávění vím, že do mého kočáru nahlížely kobyly pana Moryska, kočího tamního státního statku, téměř při každé procházce mých rodičů za zdmi DDM, neboť moje máma bez dotyku koňských nozder na svém obličeji, bez hřívy proplétající se mezi jejími prsty nemohla prostě existovat, tak si koně chodila alespoń občas tajně pohladit do stájí statku, který měl konírnu navazující přímo na areál zámku, jelikož tam umístěné objekty dříve přímo k zámku patřily, tamtéž se s místními lidmi u koní pracujícími seznámila, ti ji ke koním pouštěli, neboť od ní postupem času poznali její příběh.

Pamatuji si dodnes ty nádherné mohutné tvory, kteří mě uchvacovali svojí velikostí a krásou, vybavuji si jejich funění na moje dětské brýlky, věc pro ně na nosíku malého škvrněte doposud nejspíše neznámou, tu jejich hebkost, laskavé čokoládové oči, huňatou bílou hřívu, kaštanovou srst, která tak neskutečně báječně voněla, v níž nos a ruce se v zimě tak krásně ohřívali.. Tu vůni jsem si nosila domů i na kabátku, tož když jsme se z výpravy za máminými láskami vrátili k tátovi domů, stačilo mu ve dveřích ke mně přičichnout a nemusela máma na otázku, kde že jsme to tentokráte byly, ani odpovídat. Stejně by odpověď byla vždycky stejná.. Nedělní procházka zkrátka bez koní nemohla být.

Chodívaly jsme s mámou za každého počasí, dítě se přece musí otužovat.. Dnes si spíš myslím, že týden bez koní by máma zkrátka nepřežila, musela si je alespoň v neděli někde pohladit. Tak jako pro svoji milovanou Šimlu i pro koně ze statku mívala po kapsách vždycky kousky suchého chleba nebo sem tam dokonce kostku cukru. Učila mě natáhnou ruku nahoru, do dlaně mi vložila pamlsek, narovnala mi prstíky a koník už mlsal. Jeho mokrý dech se mě dotkl, heboučké pysky jemňounce sebrali námi nabízenou dobrůtku a pan kočí až potom pobídl k další jízdě.

Pamatuji se, jak jsem vzhlížela nahoru na kozlík, užaslá nad tím, že stačí zakřičet podivné slovo „Vyjééé..!“ a koně se opřou ochotně do chomoutů, poslušně sehnou hlavy, kopyty zaklapou pro nás na silnici svůj vzkaz: „Tak zase za týden, pápá!“ Nejednou máma měla slzy v očích, když jsme jim mávaly moje pápá, oni se párkrát po nás i ohlídli, vyšlapujíce rozvážně  na své nedělní trase.

Příště Vám konečně tedy povím již svoji první vlastní příhodu s koňmi pana Moryska.

Tím asi započal totiž můj koňský životní příběh:-)..

Tak nashledanou s Vámi se opět těším:-):-), doufám, že tentokráte brzy..