Vítám Vás

Věnováno mojí mamince s láskou…

Moji milí hosté,

dnes, 13.4. LP 2015 započínám psáti svoje vzpomínání o tom, jak jedna členka rodu mého praděda Pučálky Antonína z Dambořic, dcera Pučálky Martina, Dambořice č.p. 277 , Žofie Pučálková nar. 3.11.1920, svoji jedinou dceru Žofii nar. 23.12.1961 v lásce ke koním vychovala a co tím všechno způsobila…

Snad to bylo již dávno předurčeno tím, že světlo světa spatřila právě 3.11.1920, v den Sv. Huberta, patrona všech milovníků koní, v rodině hospodáře Pučálky Martina a jeho manželky Roziny roz. Hortvíkové, rodině dodržující zvyky a tradice dnes lidem mnohdy již neznámé a cizí…

Jako čtvrtá dcera, třetí žijící, nebyla dítětem zrovna vítaným, děda Martin si přál konečně hospodáře, tak možná právě proto je osud posléze spojil poutem tvrdé práce k obživě rodiny a udržení celého hospodářství v letech po druhé světové válce.

V té době již měla rodina osm členů; rodiče, dále dvě starší sestry, teta Růžena a teta Marie, ty již byly tzv. z domu, potom tu byl nejstarší syn – o tři roky mladší než moje maminka – Jakub, kterého se přece jen děda jako prvního ze tří synů dočkal, v hospodářství však nepracoval, jezdil s nákladním autem v Brně a jako velmi mladý při autonehodě uhořel ( alespoň tak si to já z vyprávění pamatuji ), prostřední Martin – vyučený kovář a podkovář – už jeho profese předznamenávala, že koně rovněž miloval, vypomáhal sice v hospodářství, ale pracoval hlavně v kovárně u Panáčků v Dambořicích, peníze pro rodinu vydělával, poněvadž v té době byl děda Martin velmi nemocný… Posledním členem rodiny byl nejmladší František, můj milovaný kmotr, který měl hospodářství převzít, ale v době dědovi nemoci ještě byl učněm krejčovským, potom na vojně…

Z těchto pár řádků vyplývá, že doma na hospodářství s rodiči pracovala jejich dcera Žofie a syn Martin, než se oženil na nedalekou Kašnici.

Byly to krušné časy. Dědova nemoc polykala peníze hospodářství, chlapská práce často zůstávala na babičce a na mojí mámě, protože strýc Martin na doktora a nemocnici vydělával v kovárně.

Skončila válka, mojí mámě bylo necelých dvacet pět, když se vrátila z války domů a do jejího života, tím vlastně i do mého, vstoupil první kůň, se kterým vlastníma rukama pracovala, na kterého nikdy nezapomněla…

Tak tedy: děda rozhodl a do hospodářství ke kravám přibyla Šimla.

Podle starých fotografií snad plemene Perscheron, to nám už dnes nikdo nepoví. Ruce, co držívaly její opraty už tady s námi žádné nejsou. Strýc Martin zemřel dávno pradávno a moje maminka v roce 2007.

Kmotříček František už taky odešel, ale ten se Šimlou tolik nepracoval, než pořádně stihl převzít hospodářství se svou mladou ženou Vlastou, mojí kmotřičkou, Šimlu sebralo družstvo, musel nastoupit do Šroubáren do Ždánic, příhod se Šimlou nebyl ve vyprávěních mojí mamky vůbec účastníkem.

Ale nepředbíhejme příliš, užijme si spolu pár, dnes již zavátých vzpomínek, na časy krušné, přesto milované, v nichž hlavní roli hrála všemi hýčkaná Šimla, mohutná grošovaná bělka, pevného fundamentu, s kopyty jako talíře, stříbrnou hustou hřívou, ve větru vlající, ocasem dlouhým až na zem…

Zítra se s Vámi ráda podělím o některou z těch vzpomínek, co já jsem obdržela k předání generacím příštím…

Tak pokud chcete, opět nashledanou

Sladké sny o Šimlách přeje Žofie D.