Haló, tady jsem..
přicházím v den, kdy Vítr vane pouští a všechny Vás zdravím, z hřebčína Dobrovských ve Vacenovicích!
Jmenuji se FAVORY SACRINA XXX, jsem bílá láska naší mámy.
Snad je to proto, že jsem se narodil v měsíci máji a máj jak známo je lásky čas.
Bylo to přesně 11.5.2007, když začalo moje putování po tomto světě. Tam kdesi, ve Valtínově, v jiné rodině a moje máma Sacrina mi brzy prozradila, že spolu budeme jen krátce, že si pro mě než přijde můj první sníh přijede nějaké stvoření člověčí a koupí si mě, poněvadž tak to prostě chodilo a pořád ještě chodí.
Než se rok s rokem sešel opravdu přijel můj kupec, naložil si mě do přepravního vozíku a já jsem cestoval. Zkusil jsem u pastviny ještě zavolat na svoji mámu, ale ta už na mě jen kývla hlavou, však mlíčko od ní už nepotřebuji, tak co bych ještě chtěl. No mámo, mámo… volal jsem.. jen na mě kývla znovu, zavolala, že jedu k těm, kde se narodila, ať nemám žádné obavy a už mi zmizela za zatáčkou..
Byla to moje první cesta vozíčkem, s cizím člověkem, za cizími lidmi, byl jsem tam najednou sám se svým smutkem po své mámě a nevěděl jsem, co bude dál.
Bylo už k večeru, když se vozík konečně zastavil. Měl jsem tak akorát dost toho kodrcání. Byl jsem unavený.
Ozývalo se volání lidiček kolem, sklopili rampu, vystrčili mě ven. Kolem pastvin byl les jak jsem byl zvyklý, ale jinak voněl, zvedl jsem hlavu, roztáhl nozdry a nasál tu neznámou vůni.. vůni mého nového domova.
Ráno k mojí ohrádce, které říkali seznamovací přišla paní s klukem a povídá: „Jak mu budeme říkat Rado?“ On na to: „Sanča , prostě je to náš Sanča“! A tak jsem dostal svoje jméno, už jsem nebyl malé hříbě, už jsem byl kluk jménem Sanča. Začala moje pouť ve světě lidí.
Poznal jsem svého otce, Favory Parmu XII, hrdého bílého plemeníka, který byl v majetku mojí nové rodiny, poznal jsem své nové kamarády jak čtyřnohé, tak dvounohé, svoji mámu dvounohačku.. Byl jsem opět šťastný.
Jenomže nebyl změnám konec, sotva jsem trochu povyrostl, už měl pro mě táta Dobrovský novinu, vybral si mě mezi odstavčaty nový majitel, tolik ho přemlouval, až mě tedy prodal. Máma plakala, když mě odváželi a já jsem poznával, co je to úděl koní, se kterým nic sami nenadělají a jak velkou moc nad nimi lidé mají.
Roky ubíhaly, můj otec Parma zemřel, táta Dobrovský mě jezdil navštěvovat, jednou za mnou přijela i máma, ale v autě tolik plakala, že ani nevylezla, abych nebyl smutný i já. Já jsem však dobře věděl, že tam mám svoji smutnou mámu dvounohačku. Táta Dobrovský začal jezdit najednou častěji, nerozuměl jsem proč, už jsem se učil jezdit pod sedlem, nebyl jsem z toho zrovna nikterak nadšený, ale jakž takž mi to šlo.. Cítil jsem, že se něco děje, lidé kolem mě nebyli se mnou spokojení. Byl jsem z toho zpočátku velmi smutný, ale postupně mi to bylo jedno. Přestal jsem být šťastný. Byl jsem velký nešťastný bílý kluk.
No a potom se to stalo..
Přijelo auto s nápisem Přeprava koní, vykulil jsem oči, když mě vzali na vodítko a poručili nastoupit. Zjevil se táta Dobrovský a řekl: “ Nastupovat, jedeme domů!“ Nevěřil jsem svým uším, ale v ohradě vedle si najednou povídaly holky čtyřnohačky, že mě majitel vyměnil s tátou za jiné koně, když si se mnou už jeho jezdkyně neví rady a prodat je mě do světa prý škoda (říkal táta Dobrovský). Opakoval jsem si pořád dokola: “ Já jedu domů, jedu domů, jedu domů..!“ Byl to nádherný den!
Zase jsem viděl náš hřebčín, svoji rodinu koňskou i tu lidskou. Máma zase plakala, ale nebylo to smutkem, Rado mě řekl: “ Vítej doma, Sančo!“, máma mě hladila a Rado mi ukázal můj box. Stal jsem se členem hřebčí stáje. Měl jsem se stát budoucím plemeníkem a nastoupit na místo svého otce Favoryho Parmy XII, to byl můj nový úkol.
Složit výkonnostní zkoušky, získat licenci, stát se plemenným hřebcem.
Měli jsme před sebou dlouhou cestu plnou překážek, o kterých nikdo z nás tehdy neměl ani tušení. Neuměl jsem lidskou řečí mluvit, nemohl jsem jim říct, co jsem všechno prožil, proč se někdy velmi podivně chovám k lidem, kteří se mnou chtějí pracovat.. Byl jsem z toho velmi smutný a bál jsem se, že se mě proto zbaví, protože jsou se mnou jen samé potíže.. třepu se, když někdo vejde do boxu, nesnáším cizí ženské, nedávám pozor na lidi, motám se jako hromotluk, skáču po zdi, když mi chtějí nasadit ohlávku.., tolik, tolik jsem se bál..
Moje rodina však byla při mě, táta jen vyzýval k trpělivosti, chodil za mnou upravovat mi box, máma mě chodila hladit a česat mi hřívu, při tom mi zpívala, abych si podřímal a ulevil svému strachu ze života s lidmi, Rado a Lada mě vodili ven, znovu mě učili pracovat v klidu a v pohodě.. Pomalu jsem si zvykal a až jsem byl připravený podstoupit přípravu na výkonnostní zkoušky, odjel jsem na sedlový a posléze i na vozatajský výcvik.
Bylo to těžké období, ale vydrželi jsme společně všechno co bylo zapotřebí.
13.5.2015 přišel můj druhý nejvýznamnější den v životě, byl jsem zařazený do chovu starokladrubských koní jakožto plemeník, genový zdroj, neboť jsem dokázal složit výkonnostní zkoušky.
Když jsme se s tátou vrátili ze zkoušek domů, máma mi pošeptala do ucha, že mi moc děkuje, že jsem to dokázal a že mi slibuje, že už nikdy nebudu muset jezdit pod sedlem, když to sám nedovolím a že si počká, až ta chvíle přijde.
Zatím ta chvíle nepřišla, ale mojí mámě to nevadí, ona se těší, že ji Lada a Rado naučí se mnou jezdit v kočárku, často mi o tom vypráví, když si spolu jen tak u mě v mém pokojíčku sníme..
To bych jí splnit mohl, protože je mám všechny moc, moc rád.
Až se to máma se mnou naučí, určitě Vás všechny taky sveze.
Zatím si k ní jen skláním hlavu, aby mi mohla dávat pusinky mezi uši a šeptat mi, jaké je to krásné, že mě má..
Mě, svoji velikánskou horu bílého štěstí..
Ve Vacenovicích 23.2.2018
Sanča, občanským jménem Favory Sacrina XXX