Kalendář 2018, leden, ISCA

Dobrý den všem..

zdravím Vás z hřebčína Dobrovských ve Vacenovicích!

Zdravím malé i velké, veselé i smutné, naše přátele a i ty druhé!

Jmenuji se ISCA, naše máma mi říká ISY a to se mi líbí. Jsem starokladrubská klisna, živá kulturní památka, jsem živá bytost. Narodila jsem se ještě v minulém století, tak by snad o mě někdo mohl i říci, že jsem již stará vykopávka, ale i když můj den narození je dávno zapomenutým dnem, pořád je to můj první den ve světě lidí a má tak svůj význam.

Bylo 18. května 1997, když jsem se narodila své bílé matce v Národním hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Můj otec byl vraníkem, tak nejspíš proto jsem vyrůstala ve Slatiňanech, mezi černými kladrubáčky i když jsem vybělila.

Život mi ubíhal jako ostatním; hříbárna, výcviková stáj, potom začlenění do stáda matek. Stala jsem se klisnou zapsanou v HPK, tj. Hlavní plemenná kniha a sama jsem se stala jednou z maminek nezbedníků. Narodilo se mi během života v národním hřebčíně šest kobylek. Žádný kluk. Důkazy o tom jsou zapsány u mého jména v kolonce Potomstvo právě tam, v HPK. Dny ubíhaly, já jsem stárla tak jako jistě i Vy stárnete, aniž si toho třeba všimnete.

Najednou jsem byla dáma v letech, bohužel ne zdravá, našla si mě choroba zrádná, mám sloní nohu, jak se srozumitelným jazykem říkává..

Měla jsem v hřebčíně odslouženo, moje dcery dospívaly stejným tempem, jako já jsem stárla, tak někdo rozhodl, že už nebudu žít tam, kde jsem žila.

My koně to tak máme. O našem osudu rozhodujete Vy, lidé a my, koně, Vaše rozhodnutí neměníme.

My jenom dál jsme, nebo nejsme.

Měla jsem štěstí, jednoho dne se u ohrady objevil člověk, kterého jsem vídávala každý rok několikrát, protože býval členem všelijakých lidských sešlostí a sezení pro lidi důležitých komisí. Obhlédl si mě ze všech stran z dálky, potom nám vlezl do ohrady, zavolal na mě mým jménem.

Byla jsem překvapená, že ho vůbec zná, nechápala jsem, proč bych se měla nechat vyrušovat z poklidného pokusování zeleňoučké trávy, ale Vy lidičkové to tak máte.. Prostě k nám vlezete a poroučíte si co máme dělat. Tak jsem se k němu přišourala. Stádo mě nechalo tentokrát na pokoji, protože mi nic nenabízel, žádné mlsky neměl. O to víc mi vrtalo v hlavě, až odešel, co vlastně ten podsaditý chlápek chtěl, když mi nic nedal, jen mě na rozloučenou poplácal po pleci.. No, prostě  člověk narušitel.. Zalezla jsem zpátky  k jídlu.

Za pár dní šlo moje stádo ven, ale mě nechali doma. Proč to, nohu mám celkem v pořádku, co se to děje??? Zmocnil se mě vnitřní nepokoj.. Co se mnou bude???  Najednou mě připnuli vodítko a vyvedli ven ze stáje. Nevím už, co to bylo za den, ale byl pro mě významnější než ten můj první, protože se nestalo nic zlého, nebyl to můj den poslední.

Na dvoře na mně totiž čekal onen člověk, stálo tam modré auto s oranžovou plachtou a s nápisem Přeprava koní, další podobný chlapík právě sklápěl rampu. Řekli mi, ať nastoupím, moc se mi nechtělo, nebyla jsem si jistá, že bych o nějaké cestování zrovna ten den stála, ale nebylo na výběr.

Auto se rozkodrcalo po dlažbě, já jsem párkrát zaržála na rozloučenou, ale nikdo mi ani neodpověděl. Život šel dál jako každý obyčejný den a já jsem byla prodaná.

S námi koňmi to tak přece bývá, však to všichni vědí.

Jeli jsme dlouho, už byl večer, stmívalo se, když jsme dorazili kamsi k lesu. Rampa se sklopila, ten chlápek zavolal někam do šera: “ Mamko, dones vodítko, je ještě v kabině, Rade, vezmi Iscu!“ Z šera se vynořily dvě postavy, jedna tlustší menší, druhá tenká, vysoká..

A tak jsem poznala svoje nové dvounoháky, naši „mámu“ a „bráchu“ Radoslava a k nim patřil ten, kdo mě okukoval na pastvině, jejich táta.. od té chvíle i můj.

Měla jsem obavy, jak mě přijme stádo, slyšela jsem je běžet pastvinou k bráně, podívala jsem se tím směrem, ale Rada řekl: „Neboj, tam dnes ještě nepůjdeš, půjdeš za Barčou a za Risinkou, aby sis zvykla u nás doma!“

Doma??? Tady teď budu doma??? Šla jsem kam mě ten hubeňour táhl, máma otevřela ohradník a už jsem se musela seznamovat s novými kolegyněmi. Byla jsem překvapená, když je máma okřikla, aby mi daly holky pokoj, že tam taky budu bydlet a basta. Říkala jsem si, co je mi to platné, když za chvíli odejde do domečku a já tam zůstanu sama.

Všechno bylo jinak než jsem si myslela, Barča byla moc hodná, Risince to taky vysvětlila, máma s tátou a Radem se střídali u naší ohrady celou noc, aby se mi nic nestalo, abych se mohla v klidu napít a něco i zakousnout. Byla to krásná noc, poznala jsem tehdy, že mám nový domov, že mám své nové místo na světě.

Táta mi v noci prozradil, proč si mě přivezl domů. Mám se prý stát ještě maminkou, že má pro mě skvělého hřebce a taky svoje tajné přání, aby to byl po těch mých holkách konečně kluk, povídal cosi o tom, že změna prostředí a vůbec.. nový domov, že by to mohlo udělat své a ten kluk by mohl přijít na svět, že by si ho moc přál. Máma se tehdy smála, říkala, že ona si přeje, abychom byli oba zdraví a jestli to bude holka, tak to bude šťastná sedmička.

Byla to po čase opravdu šťastná sedmička! Byla šťastná dvakrát, ne že bych měla dvojčata, ale narodil se mi kluk, mé sedmé hříbátko, pan Sacramoso Isca XIII-30 spatřil světlo světa 9.4.2014.

Dnes už je to velký kluk, takový dorostenec, začne se letos učit pracovat s lidmi.

Já letos čekám zase hříbátko, možná už svoje poslední, to víte, mám taky svoje roky, bude mi 21 let. Jsem nejstarší matkou na hřebčíně, která byla tímto úkolem pověřena. Ani nevím, co by si táta tentokrát přál, ale máma má přání pořád stejné, abychom byli oba zdraví a spokojení tady u nás doma, na hřebčíně Dobrovských ve Vacenovicích.

Dostalo se mi té cti, setkat se s Vámi jako první z našeho kalendáře, přicházím k Vám s hlavou skloněnou a bosá, kolem jsou kapky rosy, přicházím tichým zimním ránem, vychází Slunce..

Zvu Vás tímto k nám domů, dovolím Vám sledovat můj života běh prostřednictvím fotografií naší Lady, máminy dcery, po celý rok, ukážu Vám i své poslední hříbátko..

Věřím, že nás přijmete s láskou, neboť my tak přijímáme Vás.

Ve Vacenovicích 24.1.2018

                 Isca