Dobrý den,
mé jméno je Sacramoso Sofie XIII-28. Doma mi říkali SOFIN. Právě jsem vstoupil do pátého roku života svého..
Narodil jsem se totiž 26.3.2014 na hřebčíně Dobrovských ve Vacenovicích u Kyjova, tam, kde vítr vane pouští, mojí milovanou Moravskou Saharou, tam, kde jsem se učil být svobodný a volný.
Moje maminka byla starokladrubská vranka Sofie, proto mi moje máma dvounohačka říkala Sofi, Sofinku, zkrátka jsem byl Sofin. Můj život byl poklidný, úplně obyčejné dny, jeden za druhým.. Nejprve jsem si vegetil ve stádě matek s hříbaty.. óóó, to byly časy.. Mojí prací bylo pobíhání kolem mamky, pití slaďounkého mlíčka, ochutnávání kytiček a jiných zelených roztodivností ze země pod mými kopýtky rostoucích.
Potom jsem rostl se svými kámoši a kámoškami z ročníku v naší partičce odstavčat. Taky super čásky…
Co jsme se navyváděli hloupostí, když jsme se jen tak probíhali společně po pastvině nebo v zimní ohradě. To bylo zvednutých ocásků do praporků a mávání mámě dvounohačce z kopečku blízko napajedla. Máma přicházela pravidelně večer, aby se pobavila pokukováním na naše hry a hrátky kolem sedmé večerní, kdy nás to pobíhání z kopce nahoru dolů vždy pravidelně popadlo. Těšil jsem se na její drbání za ušima, na teplé ruce plné mlsánků a vyprávění o tom co bylo a co možná jednou bude, měl jsem rád její každé pohlazení, které na mě v tlačenici kolem ní v zimní ohradě vyšlo.
A potom přišlo jaro, měl jsem najednou už dva roky. Připadal jsem si jako pán světa.
Holky šly do stáda klisen a my hošani jsme dostali svoji pastvinu hned vedle jízdárny, směrem k oknu naší mámy. Jak to vím? No v létě na nás občas volávala z okna, když jsme až moc dováděli s klukama blízko ohradníku. Prostě máma, pořád se nám pletla do života.
Na jízdárně jsem vídal často svého tátu, chodil tam pracovat i ve volnosti. Viděl jsem, že pobíhání sem tam a jen tak bude mít jednou svůj konec. Pokukoval jsem občas, jaký je rozdíl v chování táty, když mu naše máma dvounohačka řekne: „Dávej pozor na maminku!“, on k ní sklopí hlavu, vezme si pamlsek, kterých má máma vždycky plné kapsy, nechá se připnout, mašíruje poslušně do stáje a svoje „Hů, hůůů..“ nechá za zády. Myslel jsem na to, jaké to bude až já taky budu chodit s někým sám a budu mít úkol starat se o svého člověka.
Zatím se starala moje rodina o mě, protože naší společnou prací bylo, abych se naučil respektovat, jak jsou křehcí a zranitelní, abych do nich nestrkal, když jsou s námi v ohradě, abych je chránil svým tělem, když v naší skupince hřebčích kluků puberťáků někoho popadne pobíhání zrovna ve chvíli, kdy se učíme držet na slovo lajnu s naším dvounohákem Radem nebo když se společně chystáme na strouhání.. Máma nás dál jen rozmazlovala mlsáním u vody, kam si za námi chodila popovídat nejčastěji.
Kolem nás se na okolních pastvinách točila stáda klisen, v nich naše matky, které už měly svoje starosti. Občas jsme na sebe zavolali, když procházeli kolem naší ohrady, tak jsme se vždycky pozdravili. Pořád jsme o sobě věděli.
Vloni v létě jsem však zažil jednu velmi smutnou noc. Stál jsem jako vždy ve své ohradě a po horkém dni si v klidu odpočíval, když jsem si všiml, že Rado s mámou začínají pobíhat ve stádě matek s hříbaty. Co to??? Tam je i moje máma Sofie, co se děje??? To už Rado někam volal, máma taky, z domu přispěchal táta a snaží se všichni tři pomoci vstát jedné klisně. Kdo to je? Ach, vždyť je to moje máma Sofie.
Naši kolem ní postávali, pořád ji pozorovali, někam neustále telefonovali.. Všechen ten ruch ustal až po pár hodinách, to už moje maminka stála opodál i s mojí malou sestřičkou Sophinkou a měl jsem pocit, že je vše v pořádku, když se znovu pase. Během noci ještě přišla máma i Rado na kontrolu, máma jí poslouchala bříško, pohladila ji, nezdálo se mi, že by bylo něco špatně.
Ale bylo! Ráno mě vzbudil traktor, vrčel v ohradě matek, naše máma tam plakala a pomáhala Radovi, když přijel pro moji maminku, která nad ránem odešla na křídlech motýlů..
Moje sestřička i já jsme zůstali sami, nemohl jsem k ní běžet, patřila do jiného stáda, starost o ni převzala její teta Caspera už během noci, takže ani nešla naši maminku vyprovodit k bráně. Měla už svůj život bez ní ve svém stádě. I já jsem měl svůj život bez ní, už dávno ve své skupině, ale přesto jsem cítil, co se stalo. Celý den jsem postával u ohrady, kam za mnou chodila naše máma, hladila mě, plakala a společně jsme si vzpomínali na moji maminku Sofii, vyprávěli si o ní, o mě, o tom, co je to života běh..
Život mi ubíhal tak jako Vám všem, dny všední (to je máma v práci, vidíme se jen chvíli), dny sváteční (to je máma doma, vidíme se, jak se nám zachce..), až doběhl ke dni, který se jmenoval Sobota 17.2.2018.
Ráno přišla máma s Ladou a Radem, vzali mě na vodítku společně ještě s mým nejmladším kolegou Saboškem do manipulační ohrádky vedle naší ohrady, ostatní kluci zůstali na volno. Máma byla trochu nesvá, říkal jsem si, co se asi bude dít?
Děly se věci! To vám tedy řeknu, přijel vozík na přepravu koní, z auta vystoupili dva cizí chlapíci, mámina nervozita stoupla na maximum a já jsem věděl, že jde do tuhého. Povídali si o tom, že mě naloží do vozíku, jak táta s jedním z těch cizích chlapíků vypíší papíry. Mě, Sofinka, Sofina, mamčiného mazlíčka..
Co já budu dělat, řekl jsem si v duchu, kam pojedu, ptal jsem se?? Na vodítku mě držela Lada a ta mi řekla, že pojedu do svého nového domova, ke svojí nové rodině, kde bude na mě čekat moje další máma, že ten chlapík, co tak v klidu mluví s naším tátou, je můj nový táta, který si mě vybral, že po mě moc toužil, protože jsem synem hřebce, který se mu moc líbí a že doufá, že si budeme rozumět.
V tu chvíli jsem si řekl, že to se hned uvidí, jestli si budeme rozumět, protože první nakládání z pastviny od kamarádů, do vozíku, s cizími chlapíky od svojí mámy, to to lehce prověří.. Dělal jsem tedy náležité drahoty, dal jsem tam nohy, hlavu, potom jsem zase couvl, tak pořád dokola.. Pozoroval jsem, co bude můj nový táta dělat. Všichni ho pozorovali, hlavně naše máma. Pořád však trvala na tom, abych nastoupil. Tož jsem je poslechl a nastoupil jsem.
Nastoupil jsem tehdy na svou další cestu. Máma s Ladou mě vyprovodily až k mostku, mávaly mi a máma na mě volala, abych zůstal hrdý a svobodný, abych se nebál, že za mnou brzy přijede a moc, moc plakala.
No, trochu jsem se bál, ale dnes už vím, že mám svoji novou rodinu, vím, že mě mají rádi, hlavně máma, proto mám moc rád její děti, vím, že můj nový táta volá často k nám do hřebčína do Vacenovic, našeho Domova starokladrubských koní a že mě chválí, jak jsem šikovný, že jim nedělám ostudu, že jsou se mnou šťastní, že budu nádherný rytířský kůň, protože můj nový táta provozuje historický šerm..
No aby ne, když jsem nejkrásnější zvíře, zvíře pro rytíře, jmenuji se Sacramoso Sofie XIII-28, mám je rád a tátu budu jednou nosit v bojích rytířských hrdě na svém hřbetě!
Do Vacenovic z českého Terezína Vás všechny zdraví u příležitosti svých šťastných čtvrtých narozenin ten, co mu máma říkávala Sofin!
L.P. 26.4.2018
P.S. Mámo, brzy přijeď, moc se na Tebe už těším!
😘😘😉