Den 15.5.2017 je již minulostí, tak jako doba, v níž se odehrávaly události, kterých pomalu nikdo z nás již nebyl očitým svědkem, přesto nás utvářely a svým způsobem i poznamenávaly..
Ke vzpomínkám na život mojí maminky v Dambořicích bezprostředně po ukončení 2. světové války, příchodu kolektivizace patřil vždy jakýsi hořký nádech. Do nedávné doby jsme plně nechápala, proč se moje máma nikdy nedokázala smířit s tím, že soukromé hospodaření v domě číslo popisné 277 definitivně skončilo, že kolektivizace pohltila i jejich hospodářství..
Až nedávno, více jak 10 let od jejího odchodu na věčnost, jsem možná něco málo pochopila, neboť při ukládání starých dokumentů, které mi tady zanechala pro generace příští byl i dokument z 11. ledna 1960, vydaný tehdejším Odborem pracovních sil, zdravotnictví a sociálního zabezpečení rady okresního národního výboru v Kyjově.
Mezi jejími osobními doklady bylo založeno Potvrzení v němž černé na bílém stálo, že moje maminka byla pojišťovnou v době od 1.10.1948 do 31.12.1956 vedena „jako osoba spolupracující v zemědělství u Martina Pučálky, zemědělce Dambořice č. 277 a jako „osoba samostatně hospodařící v zemědělství“ v době od 1.1.1957 do 30.4.1958.
Při čtení této informace, pro mne zcela nové, se mi sevřelo hrdlo a vletěly mi slzy do očí.. jakoby i na mě najednou dolehla tíha těch těžkých chvil, o kterých jsem slýchávala.. Příběhy o Šimle, o dědově nemoci, o pachtech, o pomoci ovdovělé sestře Růženě, o nocích bratra Martina strávených v kovárně u Panáčků, o tom, jak bylo těžké splnit povinné dodávky jak za války, tak ještě hůř po ní, najednou dostávaly další rozměr.
Četla jsem kdysi zcela zběžně zákony, které tehdejším mocným umožňovaly kolektivizaci a postupnou likvidaci soukromých zemědělců, od mámy jsem znala z vyprávění, jaké to bylo pro její tehdejší rodinu přetěžké období, ale nikdy, nikdy jsem od ní neslyšela, že by na ní samotné po nějakou dobu ležela ta tíha plnění dávek, udržení hospodářství a tím i jejich střechy nad hlavou.
Myslím, že jsem konečně pochopila, proč s tak velkou hořkostí a nesmiřitelností neschvalovala zakládání Jednotného zemědělského družstva v Dambořicích, jaký pohled po celý svůj život měla na vyvlastńování půdy, byť pro výstavbu nových rodinných domů, proč měla vždy jasné zásady, ze kterých nikdy necouvla a proč mi vždy při sebemenší příležitosti důrazně kladla na srdce, abych si zapamatovala, že: „Na zlu nic dobrého nevykvete!“ a snažila se ze všech sil chovat podle toho.
Věděla jsem, že nemoc dědy polykala těžce vydělané peníze, měna jim pohltila úspory, přišli o svoje zdravotní a sociální pojištění, přesto měli na konci jejich soukromého hospodaření hospodářství bez dluhů, platili pachty a plnili všechny dávky i daně.., ale nikdy jsem od ní neslyšela, že tu zodpovědnost měla po určitý čas zcela sama.
Dědovi bylo 71 let, když závod napsali na ni, poněvadž na něho dál být vedený nemohl, souhlasila, vždycky mi vyprávěla, že si neuměla nikdy představit, že z rodného domu odejde, byla kmotrou dvěma synům svého nejmladšího bratra Františka, který dostal od jejich rodičů rodný dům a spolu se svou ženou Vlastou založil mladou rodinu, stále měla na hospodářství a v rodině své místo.
Najednou se však od základů vše změnilo, nemělo smysl zůstat svému bratrovi, který musel do fabriky, své švagrové, která musela do družstva a svým starým rodičům, zavěšená na krku jako závaží.. Byla jen svobodná dcera, která ztratila svou práci, bez které nechtěla, ani snad nemohla, už v Dambořicích zůstat.
Zmizela Šimla, krávy, veškerý dobytek… ta pole, která spolu s bratrem Martinem, později i sama, obdělávala, zmizela nenávratně postupně v lánech, tak jako meze byl vlastně rozoraný celý její dosavadní život.
Zůstala jenom ta hořkost z toho , že všechna její bolest a trápení, to vše že bylo zbytečné, najednou všechno to, co jí přinášelo radost, to co bylo smyslem jejího života, bylo pryč.. Pocit beznaděje a zbytečnosti svého bytí na světě, ten zůstal a bojovala s ním po všechny své další dny.
Nikdy jsem však od ní neslyšela: „Já jsem sama udělala, já jsem sama splnila dávky, já jsem sama držela hospodářství pro naši rodinu.., já jsem měla.. !“ Vždy bylo od ní slyšet jen: “ Náš tatinek řekli, naša maminka řekli, náš tatínek poručili, my jsme udělali, nám sebrali..!“
Byla tak skromná, pracovitá.. byla to úžasná žena, s tím pravým selským rozumem v hlavě, s životním rozhledem, jež je vlastní lidem, kteří jsou solí této země.
Její poselství pro nás tedy je: “ Na zlu nic dobrého nevykvete!“..
Přeji nám všem, aby k nám přicházelo ponejvíce jenom to dobré a tím pádem, aby nám pod rukama a naší vlastní prací vykvétalo a vzkvétalo vše jen a jen k radosti naší i našich kolemjdoucích!
